WCT-Wrestling club Třebíč - řeckořímský zápas‚volný styl‚MMA‚

Jiří Kormaník a Bohumil Kubát

 

Legendy řecko-římského zápasu z Chomutova, Jiří Kormaník a Bohumil Kubát. V šedesátých letech je znal celý svět. Jak žijí dnes?

Jejich olympijské medaile dávno ztratily lesk. Mají je doma ve skříni, po půl století už je není komu ukazovat. Ani jejich svaly už nejsou ze železa. Ve své zápasnické kariéře utrpěli spoustu šrámů. Nejdřív na těle, pak i na duši. Oba letos slaví pětasedmdesátiny, Jiří Kormaník i Bohumil Kubát. Jako jediní sportovci přivezli do Chomutova cenné olympijské kovy. Od té doby nikdo.

Bohumil Kubát.
Občas si ještě pískl

Své sportovní zkušenosti ještě donedávna předával mladým zápasníkům v Chomutově bronzový medailista z olympiády v Římě v roce 1960 Bohumil Kubát. „Dosud marně čekám na narození vnuka, kterého bych tak rád zasvětil do tajů a fíglů řeckořímského zápasu. Můj jediný syn se zápasu věnoval jen krátce. Navíc se nechce ženit, a tak se asi vnoučka nedočkám,“ hořce se pousmál bývalý vrcholový sportovec, který leží po vážném chirurgickém zákroku v nemocnici.

Donedávna žil v Jirkově, kam se přestěhoval z okresního města. Jako důchodce se tam věnoval práci na zahradě a dělal drobné úpravy ve svém domku. Nemoc ho ale přinutila vrátit se s manželkou do Chomutova, k synovi, který se o ně stará.

Bohumil Kubát je hromotluk, o němž se říká, že se na něm dá „dříví štípat“ a že by „kuřeti neublížil“. Čas od času si ještě jako rozhodčí zapískal na nějakém zápasnickém klání.

Kubátovi bylo upřímně líto, že jej na přelomu tisíciletí Klub olympioniků nepozval na besedu školáků s bývalými špičkovými československými sportovci. „Lidé v Chomutově mě a Jirku Kormaníka přece dobře znali. Ve své době jsme proslavili město i celou zemi. Nevím, proč by o nás chomutovská mládež také neměla vědět,“ reagoval tenkrát.

Na málem zapomenuté sportovce si v roce 2005 vzpomněla radnice, která jim udělila Cenu Popela z Lobkovic. Chomutov ji každoročně dává osobnostem za přínos městu.

Za bronz na olympiádě tehdy dostal tři tisíce korun. „Nelituji. Dřívějšímu sportování kralovala čest a hrdost. Byla také větší disciplína a zápal. Když na tréninku přijdu k malým zápasníkům, abych jim ukázal chvat, udělají to. Ale jakmile se vzdálím, začnou dovádět. Tohle za nás nebylo, sami jsme se snažili, abychom něčeho dosáhli,“ vzpomíná vyučený slévač, který léta tvrdě trénoval a chodil přitom do práce. Nejprve do chomutovských Válcoven trub, pak do železáren.

Jiří Kormaník.
Léta v ústraní

S pocitem křivdy, stranou veškerého sportovního dění a se skromným důchodem žije již řadu let nejúspěšnější chomutovský zápasník všech dob, držitel stříbrné medaile z roku 1964 na olympiádě v Tokiu Jiří Kormaník.

 

Sportovní rady rozdává jenom svým potomkům. „Rozdělil bych se o ně i na besedách se školáky či studenty, ale nikdy ne pod záštitou Olympijského výboru a Klubu olympioniků. To jsou instituce, kde jsou ještě pořád staré struktury. Spousta bývalých kamarádů mě v honbě za kariérou podrazila. Kdybych byl znovu dítětem, už bych pro ně nezávodil. Dokud by se to tam nezměnilo. Je bych nereprezentoval, náš lid ano,“ říká trpce olympijský medailista, o němž je známé, že bez obalu řekne každému, co si myslí.

I jemu vzal vrcholový sport kus zdraví. Oba kolenní klouby.

Kormaníkovu životní dráhu negativně poznamenala normalizace počátkem sedmdesátých let. Po večerech studoval chomutovskou strojní průmyslovku, denně trénoval a věnoval se rodině.
Pro svůj kádrový profil se ale musel vzdát práce v oboru. „Komise mi do posudku napsala, že mé cesty do kapitalistických států ze mě udělaly šiřitele západní propagandy. Doporučila, abych se nestýkal s pracujícími. To vše jenom proto, že jsem odmítl členství v komunistické straně,“ vzpomíná Kormaník. Udělal si tedy hotelovou školu a dlouhá léta pracoval v Restauracích a jídelnách.

V osmašedesátém roce, když se v ulicích objevily sovětské tanky, světoznámý sportovec dokonce pomýšlel na emigraci. „Řekl jsem ženě, balíme to, s tím se nikdy nesmířím. Vlastně ani teď nejsem smířený s tím, že se naši komunisté za všechna ta příkoří lidem neomluvili,“ poznamenává Kormaník. V jeho tváři se zračí ohromné zklamání. „Ze země jsem tehdy neodešel jen kvůli manželce, která tady chtěla zůstat s rodiči,“ přiznává.

Motivací většiny vrcholových sportovců v éře socialismu bylo dostat se ven. „Teď není problém sportovat v zahraničí. Za stříbro na olympijských hrách jsem tenkrát dostal čtyři tisíce korun. Dnešní sport je o mnohem větších penězích i vydáních. Byla by škoda, kdyby se z něho vytratila láska a pokora,“ míní chomutovský olympionik, jehož největšími koníčky jsou vnoučata a vaření.

 

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz