Narozen: 6. dubna 1948
Odvětví: zápas řeckořímským stylem
Klub: Baník Ostrava

Funkce a ocenění: člen výkonného výboru ČSOV (1990 až 1992), předseda Českého svazu zápasu (1993-1996), čestný diplom Mezinárodního výboru pro fair play při UNESCO.

Největší úspěchy:
1. OH 1972, MS 1974, MS 1977, ME 1977,
2. OH 1976, ME 1973, ME 1974,
3. ME 1972, ME 1975,.

                 

                                                                       Vítězslav Mácha s Dominikem Dobešem na MR v Kopřivnici 2008

Mládenec z Krmelína okusil mnoho sportů, ale když ve čtrnácti letech viděl zápasnické utkání Vítkovice-Krakov, bylo rozhodnuto. Víťa vstával o páté, z učení ve Vítkovických železárnách pospíchal na trénink a domů se vracel až pozdě večer. Po třech letech přípravy se stal dorosteneckým mistrem republiky a v obou stylech! Měl štěstí, že potkal vynikajícího trenéra - Kamila Odehnala. Ten ho záměrně stavěl proti zkušenějším soupeřům, aby poznal, co se ještě musí doučit.

Již jako osmnáctiletý byl nominován na mistrovství Evropy 1967 dospělých v Minsku. Vědělo se o něm, že je velkou nadějí českého zápasu, ale před OH 1968 dostal podmínku - buď shodíš deset kilogramů, nebo do Mexika nepojedeš. Dokázal to, oslabené tělo však "dorazila" infekce z bakteriemi zamořené mexické vody, takže nakonec skončil desátý.

Doufal, že se konečně prosadí hned v následující sezoně. Turnaje absolvoval slibně, ale před MS 71 v Sofii si při tréninkovém utkání zlomil žebro a toto zranění ho trápilo až do konce jeho kariéry. Na příklad hned před další významnou soutěží - mistrovstvím Evropy 1972 v Katovicích. Přesto zde vybojoval svou první medaili a vůbec mu nevadilo, že byla "jenom" z bronzu.

Zdravotní potíže ho pronásledovaly i před OH 1972 v Mnichově. Snažil se ignorovat příznaky začínající chřipky, nemoc "přechodil", takže přestávka byla podstatně delší, než by si původní nemoc vyžádala. Uvažoval dokonce o tom, že se nominace raději vzdá a černé myšlenky ho neopustily ani v Mnichově, kde mu los za prvního soupeře určil nepříjemného Bulhara Koleva. Rozhodčí navíc přehlédl Bulharův faul - takzvané "podkopávání" a Mácha vstoupil do soutěže porážkou. Čekala ho dlouhá série a ani v jednom utkání už nesměl prohrát. Postupně zdolal Argentince Gonzaleze, Turka Mehmeta Tuerueta, Francouze Robina, úřadujícího mistra světa Němce Pohla a ve finále mistra Evropy 1992 z již zmíněných Katovic Řeka Galaktopoulose.

 

Soupeř byl favoritem a do Bayern Halle se proto vypravil řecký král Konstantin, jenž jako člen MOV předával olympijské medaile a nejspíš už předem počítal se zlatem svého krajana. Mnichov svou atmosférou tehdy připomínal Atény, Galaktopoulose přijeli povzbudit krajané, "gastarbeitři", kterých tehdy v Německu pracovaly tisíce. Mácha v té vřavě neměl důvod k velkému sebevědomí, navíc totiž předcházející utkání s Pohlem dokončil s velkým sebezapřením - poranil si rameno. Vedení výpravy uvažovalo, že k finále pro zranění nenastoupí. I stříbro by bylo jeho životním úspěchem...

Váhání však skončilo zahajovacím signálem. Vzhledem k aktuální situaci se pokusil utkání rozhodnout co nejrychleji. Pustil se do Řeka a získal tříbodový náskok. Za stavu 4:1 pro Máchu byl další průběh vážné ohrožen - lékař mu musel ošetřit krvácející zranění v obličeji. Po neplánované přestávce znovu zaútočil a získal bod, ačkoliv rameno bolelo stále víc a víc. V závěru už Mácha zápasil pouze jednou ruku, Galaktopoulos dobře věděl, že má mimořádnou příležitost. Snížil sice na rozdíl jednoho bodu, ale Víťa, jak mu zápasnici říkali, si počínal mistrovsky a svou životní šanci nepromarnil.

Na olympijských hrách reprezentoval celkem čtyřikrát - v Montrealu 1976 skončil druhý, když ve finále podlehl Bykovovi z SSSR a v Moskvě 1980 obsadil šesté místo. Hned po skončení závodní kariéry začal pracovat jako trenér a hned vedl reprezentační družstvo. Stal se i předsedou českého zápasnického svazu, ale po ekonomicky nevydařeném mistrovství světa 1995 v Praze na sport trochu zanevřel.